Manažer z Francie a kuchyň plná Mexičanů. I to je Amerika, bejby

Spojené státy Americké. Nový svět, zlaté Eldorádo, země dolarů a splněných snů. Svůj soukromý americký sen o velkých penězích si sem jezdí plnit nemálo studentů ze střední a východní Evropy. Společně s tím, jak americká měna klesá, se ovšem nad peníze stále častěji dostávají zážitky, nová přátelství nebo cestování. Já jsem se do USA vydala během svých studií letos už potřetí. Krizi i ropě navzdory.

Před třemi týdny jsme s přítelem přiletěli na letiště do Newarku. První Američan, kterého jsme hned po pověstném imigračním úředníkovi potkali, byl tlustý černoch, který nám nabízel odvoz. Do Long Branch, našeho cílového místa, by nás vzal za "pouhých" sto dolarů. "Budete tam určitě rychleji než vlakem," přemlouval nás. My ale hledali cestu na vlakovou zastávku. "OK, devadesát," volal na nás ještě tlouštík, když jsme zamířili opačným směrem.

Vlak stál šestnáct dolarů. Když jsme na něj čekali, začalo hustě pršet. Spoj, který nás měl dovézt do Long Branch, ovšem na letišti nezastavoval. Proto jsme se museli jednu zastávku vracet a znovu přestoupit. Stihli jsme to na minutu. Během jízdy vlakem se úplně setmělo a na nás padla únava z letu. Na letiště do Vídně jsme jeli brzo ráno, odtud jsme se dostali do Londýna, kde mě vybrali k náhodné důkladné prohlídce, kterou jsem trávila téměř veškerý volný čas na letišti. Do Newarku jsme přes oceán doletěli asi v osm večer místního času a do Long Branch nás vlak dovezl asi o půl jedenácté, tedy o půl páté ráno evropského času.

Trvalo dva dny, než se nám podařilo zařídit všechno, co bylo potřeba, abychom mohli začít s prací. Začalo to vyplněním asi sedmi různých formulářů v kanceláři restaurace Avenue, která se na příští tři měsíce stala cílem našich téměř každodenních kroků. Dále jsme museli zařídit ABC Card kvůli manipulaci s alkoholem v restauraci. Kvůli této kartě bylo nutné zaplatit 25 dolarů na poště, vyplnti formulář, nechat jej ověřit u notáře a zanést na nejbližší policejní stanici. Tam jsme se dozvěděli, že tím to ještě zdaleka nekončí. Vydají nám totiž jen potvrzení na měsíc, během kterého se musíme přes internet objednat na otisky prstů do úplně jiného města, zaplatit 65 dolarů a vytoužená kartička by nám pak měla přijít poštou. S potvrzením, které nám vydali na policii, ale můžeme začít pracovat. Mimochodem, s alkoholem v práci manipulovat nesmíme. "Užij si práci ve Spojených státech," mrknul na mě policista s úsměvem. Posledním problémem bylo získání uniformy, kvůli které jsme prošli všechny blízké obchody a utratili zhruba 100 dolarů bez započítání taxíku, kterým jsme museli zajet pro správný typ už tak drahých košil.

Avenue je restaurace s francouzskými jídly a výhledem na pláž. Ceny jsou vysoké a dobrá místa se rezervují dopředu. Chodí se sem najíst lidé, kteří na to mají. Za večeři tu totiž host utratí přibližně sto dolarů. Pokud si k večeři objedná ještě dobré víno, cena se může o hodně zvednout. Před dvěmi dny si například u jednoho stolu objednali víno za tisíc dolarů.

Hlavním manažerem restaurace je Tierry, kterému Američané říkají prostě Terry. Jeho přízvuk společně s názvy podávaných jídel jako Filet mignon nebo Crème brulée vytvářejí francouzský nádech restaurace. Tierry má nepříjemný pichlavý pohled a zaměstnanci jej nemají rádi. On působí dojmem, že nemá rád je. Tento vzájemný vztah vytváří základní pracovní prostředí restaurace.

V Avenue pracuje obrovské množství lidí, kteří jsou rozdělení do různých pozic, převážně podle stupně znalosti angličtiny a legálnosti jejich pobytu v USA. Když host přijde do restaurace, uvede jej hosteska (která musí nosit vysoké podpatky) ke stolu a rozdá jídelní lístky. Dál se zákazníka ujímá "server", tedy číšník. Tyto dvě pozice jsou z 99 procent obsazeny Američany. Zde ale jejich působení v restauraci končí. Serverům pomáhají při jejich práci "back-waiteři", tedy něco jako pomocní číšníci. Ti nalévají hostům vodu, přinášejí chleba a jiné přílohy, sklízejí nádobí ze stolu, chystají příbory na další chod a jinak pomáhají svým serverům. Tuto práci dělají většinou zahraniční studenti přes program Work and Travel, a tedy i já.

Dál v restauraci pracují "busseři", kteří odnášejí špinavé nádobí do kuchyně, kde ho třídí, umyté nádobí leští a donášejí jej zpět do restaurace. Jsou to také cizinci, většinou z Ruska a Běloruska, kteří umí anglicky hodně špatně a nebo téměř vůbec. Kromě toho v restauraci pracují také "food runneři", kteří roznáší hostům jídlo a jsou po serverech oceněni nejlépe. V kuchyni pracují kromě francouzského šéfkuchaře samí Mexičané. Připravují předkrmy, steaky i dezerty, vaří kávu, umývají nádobí a uklízí. Mezi sebou mluví samozřejmě španělsky a dotvářejí tak absurdní koktejl národností. Američané jsou tu v naprosté menšině.

Avenue působí jako nóbl restaurace vyšší třídy, která nabízí vybraná jídla pro vybrané hosty. V létě je ovšem většina personálu nijak nekvalifikovaná a polovina kuchyně možná nelegální. Slavné to ale není ani s hosty. Často to jsou totiž zbohatlíci, kteří vyžadují luxus a sami ani netuší, jak mají správně stolovat.