Na rachotícím kole, v dešti a bez čepice. Tak se jezdí v Holandsku

Nejsou to ani dřeváky ani tulipány. To, co jako první upoutá na Holandsku, je ta nekonečná záplava kol všude, kam se vydáte. Stará, ještě starší, zrezavělá, nabarvená výraznými barvami, při jízdě hlučná. Velký zámek je nutnost. To byl můj první dojem, když jsem v únoru přijela do Utrechtu.

Už je to měsíc, co jsem zavítala do Holandska studovat a teprve teď se dostávám k tomu, abych o tomto místě neco napsala. Začnu tedy tím, co mě zde zaujalo jako první: kola. Jsou všude a pokud chcete žít v Holandsku plnohodnotný život, musíte si také nějaké pořídit. Utrecht mě přivítal chladným počasím a mlhou. To se v průběhu února změnilo jen výjimečně, a to většinou tak, že se přidal i déšť. Proto asi nikoho nemůže překvapit holandská rada: Nenech si počasím zkazit svoje plány. A Holanďané si to berou k srdci a žijí opravdu počasí navzdory. Na kole jezdí prakticky kdykoliv, za deště i za sněhu.

Když neprší, je i čepice zbytečná, o přilbě už vůbec nemluvě - tu jsem tu neviděla ještě ani jednou. Když je opravdu mokro, Holanďané natáhnou stylové šusťákové kalhoty přes ty běžné a před vstupem do školy nebo do práce je schovají v tašce. Nic není problém a špatné počasí tak vlastně neexistuje - bez kola jako by den nebyl.

Po prvním týdnu pomalého chození pěšky a velmi drahého cestování autobusy jsem se tedy i já rozhodla pořídit si bicykl. Obchodů je tu hodně, takže nákup kola se zdál jako poměrně jednoduchá záležitost. Když ale došlo na samotné vybírání, přestala jsem si být tak jistá. Nové kolo jsem vyloučila rovnou: je příliš drahé a velmi lákavé pro zloděje. Po pár týdnech jsem si ověřila, že jsem udělala dobře, protože mojí spolužačce už kolo ukradli, a to hned poté, co jej nastříkala sprejem a upravila tak, že vypadalo téměř jako nové.

Základním východiskem se tedy stalo koupit takové kolo, které bude funkční, ale přitom nebude vypadat moc dobře. To mi trošku pokažilo náladu, protože jsem celkem pochopitelně chtěla pěkné kolo, ale racionalita zvítězila. Moje holandské kolo tak má oprýskanou barvu, na některých místech je decentně zrezivělé a blatník na předním kole je evidentně připevněný "po domácku". Ale zato jezdí, brzdí a v noci svítí, takže je vlastně ideální.

Nutností bylo pořídit si velký zámek, protože krádeže tu jsou, jak už jsem zmánila, poměrně běžné. Když odhlédnu od toho, že zámek stál asi stejně, co třetina kola, je výborný už z toho důvodu, že je tak těžký, že se s ním poměrně pracně manipuluje.

Velkou výhodou holandských měst je to, že téměř všude naleznete cyklostezky: buď jako ohraničený pruh silnice nebo jako samostatnou cestu mezi silnicí a chodníkem. Byla jsem donucena zopakovat si pravidla silničního provozu, protože kol tu jezdí tolik, že si člověk někdy vážně připadá jako v běžné dopravní situaci: vlastní semafory pro cyklisty jsou samozřejmostí.

Prvních pár dní jsem si na kole nebyla příliš jistá, dokonce mi vynadala jedna důchodkyně na stylovém mopedu, protože jsem jí nedala přednost. Tedy myslím, protože jsem jí samozřejmě nerozuměla. (Mimochodem nechápu pravidlo, že na cyklostezkách jezdí také mopedy, které jdou o dost rychlejší než kola a jejich řidiči se proto nad cyklisty cítí nadřazení). Časem se to ale zlepšilo a popravdě si teď nedokážu představit, co bych tu bez kola dělala.

Největší zábavou kromě jízdy na zadním nosiči je pak hledání parkovacího místa. Je sice možné kolo jen tak někde opřít nebo pohodit, ale pokud jej chcete po návratu opět najít (a ve stejném stavu), lepší možností je najít přímo parkoviště nebo minimálně zábradlí, ke kterému se dá zamknout. Běžná situace je ale taková, že když někam přijedete, většinou už jsou všechna zábradlí obestavená ve třech řadách. Když se pak náhodou poštěstí a dobré místo objevíte, pravděpodobně pak najdete dvě další kola opřená o to vaše, až se vrátíte. V horším případě bude vaše kolo viset pouze za zámek nad jednám z kanálů, které Utrechtem protékají.

Teď když už jsem zvládla základy běžného provozu, chystám se přidat další holandské vychytávky jako jízdu ve vysokých podpadcích, jízdu z nákupu se dvěma igelitkami v ruce nebo telefonování za jízdy. Jen doufám, že u toho nacvičování nezačne opět pršet, což je pro Holandsko také velmi typické.