Přichází pan majitel. Pokloňte se, ruku nepodávejte
Vysvětlení jsme se ale nikdy nedočkali, další den už bylo vše při starém. Pichlavý nepříjemný pohled, žvýkačka v puse a tužka za uchem. Za ty dva měsíce, co pracuji v restauraci Avenue v americkém New Jersey, jsem se o svém francouzském šéfovi Tierrym dozvěděla spoustu pravdivých i nepravdivých informací. Jisté je jen jedno: všichni v restauraci ho nesnáší.
Respekt z něj mají i ostatní manažeři, což je zřejmě také tajemství jeho úspěchu. Jednou mě přišla jiná manažerka varovat, že Tierry za chvíli přijde do restaurace. Přišlo mi to v tu chvíli jako na střední škole před zařátkem hodiny: "Pozor, učitel jde!" Ovšem s tím rozdílem, že takto na mě spiklenecky mrkla moje nadřízená. A pak mě poslala zametat schody.
Ti, kdo v restauraci pracují už několik let, říkají, že Tierry byl původně pouze manažer zodpovědný za otevření restaurace. Všechno vymyslet, nachystat, domluvit, otevřít a jít o dům dál. Majitelé Avenue s ním ale byli očividně velmi spokojeni, protože jej několikrát požádali, aby svoje působení prodloužil o několik měsíců. Nakonec tu zůstal natrvalo. Ukončil své putování, založil rodinu a usadil se.
Dámy a pánové, přichází jeho excelence majitel
Majitelé restaurace jsou Italové. Přesněji řečeno, italská rodina. Když jsem je viděla poprvé, hned mi bylo jasné, že tohle nejsou obyčejní hosté. Celá restaurace jakoby se před nimi skláněla. Když se přiblížili ke svému stále rezervovanému stolu číslo 155, nejdříve k nim zamířil právě Tierry. V té chvíli jsem na jeho tváři poprvé uviděla úsměv. Následovalo přátelské obětí, nejdřív s hlavou rodiny, Antonym, poté s dalšími přitomnými.
Při každé návštěvě majitelů se odehrává stejná fraška. Pomalu ke stolu zamíří průvod všech přitomných manažerů, dokonce i ten mladík z Beach clubu, který patří k restauraci, se v šortkách přijde pozdravit se svým chlebodárcem. Postupně přijdou majitele uvítat i ti číšníci, kteří jej už v minulosti měli tu čest obsluhovat. Až donedávna bylo zvykem, že si každý příchozí s majitelem potřásl rukou. To se změnilo, když nám na jednom z mítinků Tierry oznámil, že od tohoto dne si Antony nepřeje, aby mu někdo ruku podával. Od toho dne číšníci zdraví svého zaměstnavatele z uctivé dálky.
Stůl číslo 155 má vždy přidělený zkušený číšník a ostatní zaměstnanci k němu vlastně nemají přístup. Ten pokládá rodině zdvořilostní otázky a promlouvá s nimi o počasí. Ostatní stůl z dálky pozorují. A odhadují, jestli hosté dnes zvolí španělskou paellu nebo krabí maso z Aljašky. Antony i jeho synové vypadají jako z módního časopisu a dělají tak Itálii mezi občas trochu nevkusně oblečenými americkými a ruskými hosty čest. V restauraci klidně stráví i tři hodiny, pak se rozloučí a odplují pryč.
Léto končí, studenti se vracejí
Z restaurace pomalu mizí i její zaměstnanci. Někteří se vrací domů, jiní našli lepší práci, další z Avenue vyhodili. Americkým číšníkům začíná semestr, škola už začala i většině Rusů, kteří v restauraci leštili skleničky. Bělorusku Inessu vyhodil Tierry, když měl extrémě špatnou náladu. Okolo jejího odchodu panuje až doteď řada dohadů, nejpravděpodobnější z nich to vysvětluje tak, že ji Tierry poslal domů (což občas bezdůvodně dělává), ona jej ale neposlechla, a tak jí řekl, že už ji v životě nechce vidět a ať už se do restaurace nikdy nevrací.
Proč dostala výpověď Bulharka Maria, bylo o něco jasnější. Číšníci si stěžovali, že když potřebují její pomoc, najdou ji zpravidla v kuchyni, jak upíjí kávu. Vyhodil ji nakonec manažer Patrick, který ji v sobotu večer, tedy v době, kdy je v restauraci nejvíc rušno a práce je až nad hlavu, našel v kuchyni, jak vydličkou ujídá dortík.
Chorvati Ivan, Ružica a Kristina se rozhodli odjet do New Yorku na tenisový US Open, kde dostanou za dva týdny práce lepší peníze než tu. Měli s tím sice problémy, protože Patrick je nechtěl pustit před náročným Labor day víkendem, ale nakonec se jim podařilo prosadit svoje. Před víkendem tak zůstáváme v oslabeném počtu. Najednou manažerům přestalo vadit, že budeme mít přesčas, za který nám musí zaplatit víc, a z původních čtyřiceti hodin týdně nám udělali něco málo přes šedesát. Snad to bude úspěšný víkend. A úspěšných posledních deset pracovních dní. Pak už hurá na cesty!
Alexandra Jašová
O Bělehradu, který mi nečekaně přirostl k srdci
Když jsem poprvé přijela do Bělehradu, v teplém kabátku a ve vysokých botách s kožíškem do únorové fujavice, říkala jsem si, že přestěhovat se sem možná nebylo úplně nejlepší rozhodnutí. Přivítal mě neodklizený sníh na chodnících, bezohlední řidiči, nerozluštitelné nápisy v cyrilici a nepříjemný úředník na cizinecké policii, který mi kysele vysvětlil, že všechny formuláře se musí vyplňovat v srbštině a energicky přeškrtal všechny moje údaje. To jsem ještě nevěděla, že si tohle město zamiluju a že se mi po sedmi měsících nebude chtít odjet.
Alexandra Jašová
V zemi, kde nikdo nepracuje a kde autobusy jezdí dřív
Jen v Bělehradě roztál poslední sníh, rozhodli jsme se s přítelem pro cestu k moři, abychom se odměnili za dlouhých pět měsíců zimy. A tak jsme se ocitli na začátku dubna na prázdných plážích, v tichých uličkách historických měst a v neuvěřitelně klidné a lenivé atmosféře Černé Hory.
Alexandra Jašová
Vyšlo slunce. Posaďte se do parku, kavárny nebo nasedněte na kolo
První slunečné dny v holandském Utrechtu přišly znenadání a k velké radosti všech, které už několik měsíců vytrvalých dešťů přestávalo bavit. Ulice se zaplnily, cyklostezky ještě víc a lidé vyndali židle před dům přímo na ulici. V zahrádkách před kavárnami, které až doteď hostily jen pár návštěvníků zachumlaných v pestrobarevných dekách, je najednou problém najít volný stůl. Zdá se, že jaro už konečně zavítalo i sem.
Alexandra Jašová
Na rachotícím kole, v dešti a bez čepice. Tak se jezdí v Holandsku
Nejsou to ani dřeváky ani tulipány. To, co jako první upoutá na Holandsku, je ta nekonečná záplava kol všude, kam se vydáte. Stará, ještě starší, zrezavělá, nabarvená výraznými barvami, při jízdě hlučná. Velký zámek je nutnost. To byl můj první dojem, když jsem v únoru přijela do Utrechtu.
Alexandra Jašová
Růže v cukru, Picasso a záchodky v kostele: další 2 dny v New Yorku
Možná trochu paradoxně je velkým lákadlem nejznámějšího amerického velkoměsta jeho čínská čtvrť, newyorský China town. Společně s Malou Itálií (Little Italy) to byl první cíl, který jsme vybrali pro druhý den naší návštěvy New Yorku. A rozhodně jsme nelitovali.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda
Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...
Bakterie z vody letos zabíjí častěji, zemřelo už 23 lidí. Řada nákaz uniká
Premium Kromě jiných infekcí se v Česku letos více šíří i smrtelnější legionářská nemoc, která se...
Slovensko k tragédii směřovalo dlouho, tímhle prohráli všichni, míní expert
Premium Bývalý slovenský novinář a bezpečnostní expert Milan Žitný je přesvědčen, že k tragické události,...
V Kladně hořel sklad olejů a autodílů, škoda je čtyřicet milionů korun
V kladenské ulici Železničářů ve čtvrtek hořela průmyslová hala se skladem olejů a autodílů. U...
Soud v Haagu začal řešit Gazu. Genocida dosáhla strašlivé úrovně, zaznělo
Genocida, kterou Izrael páchá v Pásmu Gazy, dosáhla strašlivé úrovně, prohlásil zástupce...